Proč fotit (anebo nefotit) velkoformátové fotografie13.03.2013

Při prezentaci fotografií na veřejných fotografických portálech se poměrně často setkávám s dotazem, proč jsem tu či onu kompozici nafotil „tak složitě“, když existují jednodušší cesty.

Jaké jsou tedy dva základní krajinářské přístupy k fotografování: 1) vyfocení kompozice na jeden záběr („oneshot“) x 2) vyfocení kompozice na několik záběrů (panorama).

Výhody a nevýhody jednoexpozičních snímků (tzv. "oneshotů")

Výhody jsou nasnadě – jednoduchost a rychlost v pořízení záběru. Zvlášť vlastníme-li širokoúhlý objektiv, není problém do kompozice zahrnout poměrně širokou scenérii včetně popředí, středního a zadního plánu. Při takovémto jednoexpozičním snímku neriskujeme změnu světelných podmínek a výrazně si ulehčujeme práci při následném postprocesu v počítači. Oneshoty však nejsou jen doménou tzv. širokáčů, velmi dobře se uplatní i při práci se středními skly či teleobjektivy.

Nevýhody – v první řadě kompoziční omezenost. I když dokáží širokoúhlé objektivy obsáhnout skutečně široký záběr, přesto nejsou bez limitu. Jsme potom omezeni tím, co se nám do záběru objektivu vejde či nikoliv. Nemluvě o tom, že ne každý z nás je majitelem širokoúhlého skla. Např. takovouto fotografii budeme pořizovat širokoúhlým objektivem skutečně velmi těžko (fotografie je složena celkem ze 13 snímků v jedné řadě + 3× expoziční bracketing):

„Širokáče“ však v sobě skrývají jeden zásadní neduh, kterým je výrazná ztráta kresby a deformace perspektivy. Často tak rozeznáme fotografii pořízenou širokým objektivem na první pohled, neboť se zejména v rozích fotografie motiv nepřirozeně rozšiřuje a velmi často kresba měkne. Další nevýhodou oneshotů jsou následné možnosti ořezu při postprocesu a s tím spojená ztráta dat a kvality fotografie. Např. chceme-li z běžného oneshotu vytvořit dnes tolik populární čtvercovou fotografii, nezbývá nám, než její značný kus odříznout. Tím nejen přicházíme o část kompozice, ale rovněž výrazně snižujeme rozlišení fotografie. To úzce souvisí s možností dalšího použití fotografie. Je-li naše meta vyšší než tisk fotografií 10×15cm či vystavování na internetu, potom ztrátu dat (způsobenou ořezem) při tisku větších formátů pocítíme poměrně razantně. A to navzdory stále se zvyšujícímu rozlišení digitálních zrcadlovek.

Výhody a nevýhody panoramatických fotografií

Na úvod si nejprve řekněme, co to vůbec panoramatická fotografie je. Jednoduše řečeno se jedná o snímek, který zachycuje velký úhel pohledu. Je však složen z většího množství dílčích fotografií, které jsou k sobě spojovány v editoru. Panorama můžeme pořizovat horizontální (nejběžnější), ale také vertikální. Populární jsou i panoramatické snímky pokrývající 360stupňový úhel pohledu.

Často se nám může stát, že pořídíme horizontální panorama z velkého množství na sebe navazujících snímků, díky čemuž zachytíme skutečně velmi široký záběr. Ale výsledné panorama je velmi úzké a tvoří „nudličku“, která diváka nezaujme, neboť není schopen v tak úzké fotografii vnímat dominanty, výškové poměry atd. První eliminací tohoto problému je jednoduché pravidlo – horizontální panorama fotíme vždy s vertikálně ustaveným fotoaparátem! Pokud ani toto řešení není dostačující, potom můžeme nafotit víceřadé panorama. To znamená, že si vybereme celkovou kompozici panoramatického snímku a tuto kompozici rozdělíme do několika řad. Nasnímáme tedy nejprve horní řadu naší kompozice (řekněme, že bude tvořena 5 vertikálními snímky vedle sebe) a následně spodní řadu navazující na řadu horní. Výsledkem naší práce v terénu tak bude 10 fotografií, které budeme skládat do jednoho panoramatu. Počet řad není nijak omezen, můžeme nasnímat třířadá i víceřadá panoramata, pokud nás k tomu kompoziční kreativita přiměje. Podrobněji si však problematiku víceřadých panoramat přiblížíme v následujících článcích.

Ilustrace možnosti skládání víceřadého panoramatu (celkem 8 snímků ve 2 řadách).

Výhody jsou zřejmé. V první řadě je to kompoziční volnost, neboť si výsledné panorama poskládáme z tolika snímků, kolik nám bude vyhovovat. Můžeme tedy do výsledné fotografie zahrnout libovolně široký úhel záběru, včetně 360stupňových panoramat. Skládáním fotografií zvyšujeme datovou četnost výsledné fotografie a tím i tiskové možnosti panoramat. Jakékoliv ořezy můžeme při postprocesu realizovat bez obav, že se nám finální fotografie datově smrskne na úroveň fotografií z laciných mobilů. Celková kvalita panoramatu je v porovnání zejména s oneshoty ze širokoúhlých objektivů dramaticky vyšší, neboť se vyhneme veškerým výše uvedeným negativům „širokáčů“.

Nevýhody – jednoznačně daleko vyšší náročnost pořízení panoramat. Fotograf by měl být již poměrně zkušený, neboť musí obsáhnout široké spektrum činností. Od stanovení vize výsledné kompozice, přes precizní ustavení stativu, správného naměření expozice a zaostření až po rychlé nasnímání podkladových fotografií, aby se nezměnily světelné podmínky. Postproces je samozřejmě také daleko náročnější, neboť musíme spojovat větší množství fotografií, často i ve dvou či třech řadách nad sebou. Není tedy výjimkou, pokud pracujeme s desítkami fotografií (zvláště pokud od každého záběru pořizujeme i expoziční varianty). Začátky snažení se o panoramatickou fotografii bývají často neúspěšné, zejména pokud komponujeme východy/západy slunce v protisvětle, kdy se na scéně dramaticky proměňují světelné podmínky (krajní fotografie často slunce nezabírají a jsou expozičně zcela rozdílné než kupříkladu středy fotografií se sluncem přímo v záběru).

Z mého pohledu není krajinářská fotografie o focení stylem přijdu, cvaknu a jdu dál. Každá fotografie krajiny by měla být určitým samostatným miniprojektem, ve kterém fotograf v první řadě prokáže svoji kreativitu promyšlenou kompozicí. Do výsledného snímku by měl autor rovněž promítnout i určitou přidanou hodnotu, kterou divák v případě jiných fotografů nemá šanci dostat – ať už je to neobvyklá kompozice, focení jen při těch nejzajímavějších světelných podmínkách, výsledný formát fotografie atd. Jednou z přidaných hodnot je rovněž rozlišení fotografie. Zcela jinou kvalitu má totiž fotoobraz o velikosti kupříkladu 1m x 1m pořízený z několika podkladových snímků a fotoobraz o stejné velikosti ořízlý z oneshotu (nehledě na to, že takovéto rozměry jsou většinou již daleko za hranou tiskových možností oneshotů bez drastické ztráty kvality fotografie).

Shrnutí

Neodsuzuji jednoexpoziční snímky jako takové a některé kompozice nejsou pro tvorbu panoramat vhodné. Nebo by vložené úsilí nebylo „rentabilní“ z hlediska výsledku či nám prostě jakékoliv subjektivní či objektivní překážky v daném místě a času brání panorama nasnímat. Přesto v drtivé většině případů ve své aktuální tvorbě preferuji cestu více expozic. Nejen že bych často nedosáhl zamýšlené kompozice pomocí oneshotu, ale výslednou technickou kvalitu fotografie považuji právě u krajinářské fotografie za přidanou hodnotu velmi důležitou.

A v některém z příštích článků si řekneme něco víc o krajinářské fotografii jako takové, o expozičním bracketingu, co je to hyperfokální ostření a jeho výhody či nevýhody oproti technice focus bracketingu atd.

Diskuze ke článku





Captcha



Petr Tomeš

28.04.2013 18:30:32

Dobrá Honzo, Tvé argumenty mají hlavu a patu. Jen dodám že třeba starší Canon 5Dmk1 se nechá pořídit za 15 tis, pevná padesátka za 3 tis a s 35mm je to pravda větší problém. Pak vem v potaz že nezáleží ani tak na rozlišení senzoru jako na hustotě buněk.Takže na Tvého stávajícího 12,8 mpix Nikona potřebuješ lepší sklo nežli na Canon 5D mkII kterej má nižší hustotu buněk. Myslím že na toho 36 mpix Nikona se nanajde objektiv který by využil tak velké rozlišení. Pak jsem ještě koukal na MTF křivky třeba Canonu 17-40 a lépe kreslí na krátkém konci(jo rohy nic moc) No panování má jistě své výhody, ale když vezmu v potaz náklady na kvalitní panohlavu a problémy s tím spjaté. No, dejme tomu že je to jistá výzva. Ať se daří.


Odpovídá: Honza Šmíd

28.04.2013 18:24:05

Petře souhlas, starší FF tělo za 15 tis., proč ne. Pevnou 50mm 1,8 za 3 tis., proč ne. O 35mm jsme se bavili, ale co další ohniska...minimálně to chce 100mm (105mm) a 200mm, že by se hodilo 85mm je jasné a nějaký ten telekonvertor, protože 200mm není zrovna žádný dalekohled Co se týká skel, to by bylo asi na delší polemiku a víc řádků. Snad jen řeknu, že top monofokály a top zoomy si s 36mpx poradit dokáží, ale levnější skla rozhodně ne A jinak já mám pano hlavu zcela obyčejnou a levnou, kterou používám pouze v případě, kdy skutečně potřebuji extrémně precizní slícování a nulové ořezy (např. při 360stup. pano). Ale používám ji výjimečně, 95% pano fotek dělám s klasickou kulovkou, která má pano posun (to má snad i ta nejlevnější). A jinak díky, snad se dařit bude, resp. aspoň v to doufám,


Petr Tomeš

28.04.2013 16:51:00

Pěkně jsi to sepsal, nicméně budu trochu oponovat. Argument že né každý vlastní širokáč a proto je fajn dělat panorama je pro mě nicotný. Ano, širokáč má obecně nižší optickou kvalitu nežli například střední ohnisko ale rozdíl není tak propastný a další věc je kolik tak moc širokoúhlých záběrů bude člověk fotit, obzvláště v Čechách kde je to samej drát a rušivé prvky si člověk velmi často vystačí s ohniskem 35mm které je na FF dost širokoúhlé a mívá velmi dobrou kresebnost a jednoduchou optickou stavbu srovnatelnou i s 5Omm. Co se týče svobodné volby formátu(čtverec, nudle), tak si člověk vystačí s panorama ze dvou políček, kdy čtverec ze dvou s 35mm vyjde širokoúhlej jako prase. S cropem musíš udělat plošné panorama ze tří políček na výšku aby jsi dosáhl obrazové kvality oneshotu s FF zrcadlovkou, která se dá snad i pořídit za cenu tuningu tvého počítače kterej pro tvorbu panoramat potřebuješ. No a nakonec je otázkou kolikrát možnost většího tisku panoramat využiješ. Větší rozlišení fotografie je přidaná hodnota, ale málo kdy využitelná a pomíjivá. Můj názor už znáš z dřívějška, ale když už o tom píšeš článek, tak ať má svého oponenta.


Odpovídá: Honza Šmíd

28.04.2013 17:19:35

Petře klidně oponuj dle libosti Pojďme si to rozebrat postupně - že ne každý z nás vlastní širokáč není argument hlavní nýbrž subsidiární. A je skutečně velmi mnoho začínajících krajinářů, kteří mají k dispozici jeden setový objektiv. Rozdíl v kvalitě - je propastný, to mi nevymluvíš v žádném případě. Porovnej si např. fotky u DX formátu focené na 12mm a 24mm. Osobně používám širší ohnisko poměrně dost často. Minimálně u 50% svých fotografií. Ale díky skládání fotek se téměř vždy vyhnu používání opravdu širokých ohnisek, kde je deformace a ztráta kvality sama o sobě daná. Ohnisko 35mm je na FF (FX) skutečně stále poměrně dost širokoúhlé, na DX ovšem nikoliv. Nehledě na to, že opravdu pouze zkušenější krajináři mají na výběr větší množství monofokálních skel. Bavíme-li se dnes o zřejmě jednom z nejlepších a přesto dostupných 35mm, pak nám vychází Sigma 35mm 1,4, kde je cena pod hranicí 20tis. Za tuto sumu má ovšem spousta začínajících fotografů tělo i se setovým sklem. Nelze generalizovat, s čím si kdo vystačí a s čím nikoliv (s kolika záběry). Já běžně na menším čipu jedu dvouřadá pana z 5 i více fotek v jedné řadě plošně, Karel na FF to samé. Pro tvorbu panoramat nepotřebuješ mít dramaticky "našlapaný" počítač. Já skládám pano fotky s průměrným hardwarem. Krajinářská ikona od Nikonu (D800) stojí přes 60tis. Nehledě na to, že obecně k FF s vyšším rozlišením potřebuješ skla, která to utáhnou. Takže koupit si FF je hezká věc, ale pár monofokálů na pokrytí potřebných ohnisek ti investici v klidu zdvoj- i ztrojnásobí. Pro někoho, kdo se zaměřuje na velkoformátové fotografie, jejich prodej a výstavy je větší rozlišení fotografie z důvodu tisku nikoliv hodnota přidaná, ale jedna z hodnot klíčových. Takže toliko můj pohled na věc