Autor o sobě ...

Velmi mě těší, že jste zavítali na můj web. A jelikož jste otevřeli záložku s názvem O autorovi, pravděpodobně zde čekáte pár informací o tom, kdo fotografie prezentované v galerii pořídil. Zde tedy jsou…

Fotografování se nevěnuji od svého narození, jak někteří kolegové s humorem a nadsázkou uvádějí. Ani se fotografování nestalo „láskou na první pohled“. Popravdě nevím, co všechno jsem měl v roce 1979 v kolébce, když jsem přišel na svět, ale fotoaparát to určitě nebyl. Dokonce jsem dlouhou dobu fotografování okázale ignoroval anebo jsem pouze příležitostně „cvakal“ zážitky z dovolených. S nástupem mobilů, jimž ve výbavě nechyběl několika megapixelový fotoaparát, jsem si dokonce pochvaloval, že zanedlouho nebudou fotoaparáty vůbec potřeba a vše nahradí mobil. V té době pro mě byla veškerá fototerminologie zcela neznámá a ISO bych nejspíše považoval za cizí sprosté slovo.

V roce 2009 jsem se rozhodl, že na příští dovolenou pojedu vybaven již prakticky „profesionálním“ přístrojem a za tímto účelem jsem si pořídil tzv. falešnou zrcadlovku (EVF) značky Nikon. Byl jsem z ní nadšený, hlavně proto, že měla „ten zůům“ a hodně „těch megapixelů“. Věrným souputníkem při úpravě fotografií se pro mě stal program Picasa a jeho sofistikovaný automatizovaný nástroj „zkusím štěstí“:) Současně se zmíněnou mašinkou od Nikonu jsem si ale koupil i první odbornou publikaci o focení. A čím více jsem četl, tím jasněji jsem docházel k názoru, že bez zrcadlovky už prostě focení „nejde“.

Na sklonku roku 2009 jsem tedy vyměnil EVF za zrcadlovku Nikon s prvním setovým objektivem 18–105mm, nakoupil další publikace a nastoupil na cestu zkoušení a experimentování. A že to byla cesta trudná a trnitá. Zejména mě překvapovalo, že se moje fotografie stále jaksi kvalitou nepřibližují snímkům otištěným v profesionálních časopisech:)

V průběhu dalších zhruba dvou let jsem se začal pomalu orientovat z běžného cvakání na promyšlenější fotografie, dokoupil jsem objektivy, filtry a další různé nezbytnosti. A když už jsem měl výbavu a teoretické znalosti z knih, bylo třeba vše zúročit. Na podzim 2011 jsem se tedy vydal celkem nazdařbůh fotit východ slunce v Českosaském Švýcarsku a cestou v autě jsem se rozhodl, že krajinářská fotografie by pro mě mohla být tím pravým.

Již v průběhu jara roku 2012 mi učarovala velkoformátová krajinářská fotografie, které se dnes věnuji s maximálním zápalem. Většinu aktuálních fotografií proto pořizuji z několika podkladových snímků (někdy i desítek) a k jejich povětšinou ručnímu skládání již používám o něco sofistikovanější programy, než je Picasa a „zkusím štěstí“:) Velkým impulsem na cestě ke zmiňované velkoformátové krajinářské fotografii se pro mě stal Karel Horáček, kterého považuji za jednoho z našich nejlepších současných krajinářů. Díky jeho erudici se mi podařilo poměrně rychle proniknout do světa mnohočetných expozic a tvorby velkoformátových fotografií, za což mu patří můj velký dík.

Z dnešního úhlu pohledu poněkud překvapeně zjišťuji, že ač jsem de facto antiturista a preferuji zcela jiné sportovní aktivity, než je drápání se do kopců s fotobaťohem na zádech (kterému pracovně díky jeho velikosti přezdívám maringotka), fotografování mě velmi baví. Krajinářská fotografie se pro mě skutečně stala „tím pravým ořechovým“, ale nezříkám se ani ostatních fotografických disciplín.

Březen 2013